Očima tvůrce, s jakou myšlenkou vznikl microFeeld?

Rozcestí mezi minulostí a budoucností

 

Každý výtvor ve výsledku reprezentuje svého tvůrce. A pro toho tvůrce, aspoň pro nás, není microFeeld věcí samou o sobě, ale spíš jen milníkem u cesty, která začala v nějakém místě, které už v tuhle chvíli neexistuje – protože pohled zpět na něj se s každým krokem mění stejně tak, jako se mění cíl cesty. Uvedení microFeeldu je naším prvním milníkem, posledním bodem, kdy bude možné na ujitou cestu nahlédnout aspoň trochu nezaujatě, protože ať už před námi leží cokoliv, změní to směřování našich životů dramatickým způsobem, a to, co je za námi už vždy uvidíme jen ve světle toho, co bude.

 

Příjde mi tedy, že je tento moment vhodný k tomu, abych se naposledy podíval zpět, ale i dopředu. Svým způsobem lze za začátek cesty do tohoto bodu považovat už moji diplomovou práci, přestože mezi ní a začátkem procesu, který brzy vyvrcholí naším vstupem na trh a veřejnost, uplynula řada let beze směru a bez cíle. To nynější úsilí je při pohledu zpět pouze návratem k něčemu, co jsem věděl už při vybírání tématu diplomové práce, ale co jsem odložil stranou, protože se mi do cesty postavil život – nebo spíš představa okolí o tom, jak má vypadat. Sice byl tématem práce návrh systému pro hydroponické pěstování rostlin do domácnosti – téma, kterým se v Affini zabýváme nyní, a které chceme řešit i v budoucnosti – ale není to tím podstatným, co jsem odložil po dostudování stranou. Tím byly důvody výběru právě tohoto tématu. Dělat něco, hodnota čehož nespočívá v sobě samém, ale v tom, co zajišťuje a umožňuje. Dělat něco, co má význam pro druhé i pro mě. Neřešit problémy, které už teď vidí a řeší ostatní všude kolem sebe, ale problémy, které vidím já ve svých vlastních představách budoucnosti. Po letech práce jejíž reálné výsledky - vždy převedené v něco hmatatelného někým jiným než mnou - jsem jen zřídka viděl fyzicky na vlastní oči, a jejímž výsledkem nikdy nebylo zlepšení života žádného člověka, mi bylo jasné, že převzít pro sebe problémy a cíle druhých je sice snadné a pohodlné, ale ve výsledku nevede k ničemu jinému, než k nežití svého vlastního života a k budování budoucnosti druhých. To by nebyl zas takový problém – s nadsázkou lze říct, že jsem nikdy nežil svůj vlastní život, protože jsem vždy obětoval současnost pro potenciální budoucnost – byl jsem zvyklý dělat věci pro někoho jiného – pro své ještě neexistující já. Problémem ale je, když se představy budoucnosti těch druhých liší od vašich vlastních, a nebo se s nimi dokonce vylučují. A poté problémy, které pro ně řešíte, nejen nepomáhají utvářet vaše představy, ale zároveň zabraňují jejich realizaci. Už z mého pohledu nebylo možné dál řešit samé irelevantnosti, zatímco budoucnost byla utvářena někde jinde a plynula směrem zcela mimo mé představy. Už jsem nechtěl pracovat a nevidět žádnou hmatatelnou změnu kolem sebe, pod svýma rukama.

 

Vize o microgreens

 

Eventuálně jsem narazil na pojem microgreens – mladé výhonky rostlin - a fenomén, kterým se začínaly stávat v USA. Představil jsem si, jak bych mohl celý den trávit jejich pěstováním a mít dobrý pocit z toho, že mi něco roste pod rukama. Jak bych dělal něco meditativního a měl pak sílu přemýšlet nad tím, co mě zajímá, místo vyčerpávání veškeré své mentální energie na řešení naprostých zbytečností. Představil jsem si, jak bych mohl ostatním poskytnout něco hmatatelného a pozitivního. Tuto myšlenku jsem sdílel se svojí sestrou Míšou, koupil si regál, různé druhy světel, pěstebních misek a semen. Začal jsem testovat jaký vliv mají jaké parametry na růst microgreens – a bavilo mě to. Během konverzací s Míšou jsme si oba dokázali představit budoucnost plnou pěstování microgreens a vytváření dalších produktů z nich. Než jsme ji začali brát trochu vážněji a zjistili, že to v Česku zas tak jednoduché není – začít něco pěstovat a prodávat to ke konzumaci – a že na to prostě prostředky nemáme. Nebo takto – regál, světla, semena a chutné a pěkné microgreens jsme měli a dokázali bychom jich týdně produkovat kila. Co jsme neměli byly peníze na všemožná povolení. Microgreens se nám zalíbily a tak jsme je stejně chtěli nějakým způsobem dostat do domů ostatních – tak, aby si je každý vypěstoval sám.

V tu dobu jsme si ještě naivně mysleli, že to určitě bude snazší a levnější než moci začít pěstovat a sklízet přímo. Začali jsme přemýšlet nad formou, v jaké by se microgreens měly dostat na stoly našich potenciálních zákazníků. Na jejich pěstování není vskutku nic složitého – mohli bychom prostě jen prodávat semena a každý by si je už dal do své vlastní nádoby a vypěstoval si je sám. Ale tím bychom neudělali nic nového a nijak nezlepšili proces pěstování jako takový. Bylo zřejmé, že je to právě ten proces, co lze zlepšit a udělat přímočaré. Když chce někdo začít pěstovat a koupí si semena, vlastně neví jak začít – musí sehnat nějakou nádobu, nějaký substrát, naučit se postupem pokus-omyl kolik semen na nádobu ideálně potřebuje a vychytat další drobnosti v procesu pěstování, aby jeho microgreens byly nejlepšími možnými.  Řekli jsme si, že prostě uděláme komplexní řešení, se kterým půjde vypěstovat dobré microgreens kdekoliv v bytě, v jakémkoliv období, na první pokus, kýmkoliv a ještě v pěkném kabátě, aby systém nebyl jen zdrojem microgreens, ale i dekorací interiéru. Bez potřeby lámat si hlavu nad tím, co koupit odkud, jak to vlastně použít, a kam to dát, aby to vypadalo dobře.

 

Realita o microgreens

 

V kontextu problémů, které jsme si začali stále více uvědomovat, se tento systém – ze kterého se stal microFeeld – stal pouze prvním krokem na cestě, po které jsme chtěli dále jít. První krok, který měl být tím, který jsme schopni udělat sami, a který by nám měl ukázat, zda je i o zbytek námi načrtnuté cesty mezi lidmi zájem, a umožnit nám dělat kroky další. Dalším krokem měly být systémy pro hydroponické pěstování zeleniny o velikosti lednice – něco, v čem už si člověk opravdu vypěstuje nezanedbatelně velké množství zeleniny. Poté ještě větší systémy, které by zabraly třeba celou stěnu místnosti spíše mířené na restaurace a obchody se zeleninou. A nakonec – ve chvíli, kdy bychom již měli dostatečné zkušenosti a expertízu – se zaměřit na další, rozsáhlejší a specifičtější, implementace hydroponie. Víceméně nic převratného a nového samo o sobě. Ale vše dokupy mělo tvořit fungující a logický ekosystém, který by z hydroponie konečně udělal součást života každého člověka. Něco, co by zapadlo do domácností a stalo se samozřejmostí a ne kuriozitou pro nadšené zahrádkáře, nebo obnaženou technologií v obřích sklenících desítky kilometrů za městem. To vše založené na pár propojených myšlenkách, které jsme vnímali jako nezbytné k vyřešení, a na kterých je doteď založeno vše, co děláme a dělat chceme.

Tou možná nejjasnější myšlenkou je prostě fakt, že množství kvalitní půdy se snižuje po celém světě. A ve snaze najít další, nebo tu stávající špatnou udržovat plodnou, pouze ničíme prostředí kolem nás. A i ta půda, co máme, a kterou obhospodařujeme, je kvůli změnám podnebí a nevyzpytatelnosti počasí stále méně spolehlivá. V neposlední řadě je pěstování na takové půdě mnohem pomalejší než pěstování hydroponicky, kde jsou výnosy plodin na jednotku plochy neporovnatelně vyšší za mnohem menšího využití vody, protože se pěstuje v uzavřených systémech, kde naprostá většina vody a prvků v ní rozpuštěných neodteče někam do kanálu a do řeky. Ale zdá se, že je stále přitažlivější natahovat neustále ruce pro dotace a zvyšovat ceny potravin – ať už je zrovna suchý rok, mokrý rok, nebo průměrný rok – než se na tomto všem udělat co nejvíce nezávislým. A právě nezávislost je konceptem, který podtrhuje všechny naše snahy. Ale je to koncept, který není tak jasně pocititelný jako problémy s půdou a podnebím. Aspoň tomu tak bylo do nedávna, ale začíná se konečně dostávat do podvědomí lidí. A je to koncept, který jde do větší hloubky, než si lidé uvědomují, a který se prolíná všemi úrovněmi a aspekty našich životů. Být nezávislými na půdě, podnebí a ročních obdobích – moci pěstovat kdekoliv a kdykoliv – to nám hydroponie umožňuje. Ale to je právě jen ten vrcholek ledovce, který byl doteď vidět. Nynější „koronovirová krize“ ale lidem odkryla další část, co se skrývala pod vodou. Ukázala, že se v dnešním propojeném světě v zájmu maximalizace zisků a kontroly nad ostatními přesouvají a shromažďují všechny výrobní prostředky a procesy nutné pro naše životy do stále menšího počtu rukou a do míst stále vzdálenějších každému z nás. Takový systém může zdánlivě fungovat dobře – za předpokladu, že prostředí, ve kterém je vsazen, je samo o sobě neměnné, a za předpokladu, že máte zavřené oči. Stačí ale i relativně malé narušení, jakákoliv změna celkového prostředí, a celý systém začne kolabovat. A velmi rychle pak všichni zjistí, jak jejich životy závisí na druhých, a jak snadné je přijít o to, na co jsme zvyklí, jen proto, že preferujeme zisk a pohodlí a rádi za ně odevzdáváme svoji soběstačnost a svobodu nakládat se svými životy, za které musíme platit úsilím a snahou. Ano, centralizace a předávání aspektů života druhým, abychom se my sami mohli věnovat něčemu jinému, v čem naopak dokážeme zase my ulehčit druhým, dávají smysl a umožňují existenci takových civilizací, jako je naše, ale řekl bych, že jsme až v příliš mnoha aspektech a na příliš mnoha úrovních zašli až moc daleko a bude nutné jít zpět a najít ty správné body, ve kterých je naše uspořádání světa zároveň dostatečně robustní na to, aby mohlo sloužit každému jednotlivci jako opora a zároveň dost flexibilní na to, aby se problémy z jedné jeho části nepřenášely do celé jeho struktury, a aby se jednotlivci v něm nestali otroky navždy zamčenými v systému, který jim ani nedává možnost se v něm pohybovat.

 

Labyrint

 

Může se zdát, že tu už mluvím o něčem, co nemá nic společného s pěstováním zeleniny – však by stačilo říct, že bychom neměli být potravinově závislí na okolních zemích, a že i v rámci naší země má smysl různé potraviny produkovat na různých úrovních centralizace – že pěstovat microgreens v jediném obřím skleníku a rozvážet je po celé republice má asi takový smysl, jako kdyby měl mít každý ve svém obývacím pokoji nasetou pšenici na mouku. Ale společné to s tím má vše, protože jsou to právě vlastnosti, chtíče a tendence nás jednotlivců, které nakonec utváří svět do nějaké podoby jejíž součástí je i podoba zemědělství. A naším cílem je právě adresovat tento problém už na této nejzákladnější úrovni. Propašovat, počínaje microFeeldem, do myslí jednotlivců tu myšlenku, že můžeme vzít do vlastních rukou aspoň nějaký aspekt našeho života a sami si něco vypěstovat - i když to není mnoho – a vidět, že nám to nic nebere, ale naopak dává. Zároveň tím vrátit do našich životů kontakt a vztah s přírodou – skrz proces, kterého se musíme sami účastnit, od začátku do konce. Aby pro nás příroda nebyla jen něčím, co je mimo náš zrak znásilněno automatizovanými stroji a až v podobě produktu ke konzumaci doručeno na náš talíř, aniž bychom věděli, co to všechno obnáší. Chceme, aby mohl mít člověk pocit, že jeho microgreens jsou opravdu jeho – že to byl on, kdo je vypěstoval – že mu pod jeho vlastníma rukama vyrostlo něco reálného. A chceme, aby měl svobodu pěstovat takovým způsobem, jaký uzná za vhodný, aniž bychom ho nutili používat pouze naše způsoby.

A tak jsme začali pracovat na systému pro pěstování microgreens. První představy byly při pohledu zpět vskutku ambiciózní. Ani ne tak tím, že bych si představoval něco nemožného, co by nešlo vyrobit a převést v realitu. Ale spíš tím, že jak systém samotný, tak škála možností a procesů s ním nabízených, měly být tak komplexní, že kdybychom měli každý jednotlivý prvek zajistit a dovést do kýžené podoby, doteď bychom se točili v neustálém kolečku hledání vhodných a ochotných dodavatelů. Také jsme zjistili, jaká je opravdová hodnota lidské práce a museli jsme začít slevovat z našich představ, abychom mohli nabídnout něco za akceptovatelnou cenu bez nutnosti udělat to samé, co dělá mnoho společností – zanevřít na Česko a raději se poohlédnout po Číně (?) - a tím jen napomáhat oněm problémům, které už se začínají vynořovat na povrch, a o kterých jsem psal v předešlém odstavci. Začali jsme nahlížet za oponu a načichli jsme k tomu, jaká panuje představa o správném fungování byznysu v Čechách. Nabídnout zákazníkovi opakující se službu, která sama o sobě není jednorázově drahá, ale dlouhodobě ano, a prodávat pouze tu, zatímco veškeré fyzické procesy a výroba všeho hmatatelného jsou vloženy do rukou třetích stran čistě na základě analýzy výsledného zisku – tedy, pokud bych měl takovou představu přeložit do svého vlastního slovníku – měli bychom v Affini pouze sedět v kanceláři u tabulek a počítat zisky, zatímco výroba fyzických dílů by probíhala v Číně zcela mimo jakýkoliv náš dohled, a jak systémy, které by zákazníkům vlastně ani nikdy nepatřily, tak všechno ostatní, by bylo rozváženo ze skladů třetích stran. Ta představa může být z krátkodobého hlediska naprosto logická a založená na jasně viditelných vzorcích chování moderního člověka, ale jsem toho názoru, že ač strategie založené na této představě přináší výborné výsledky v tuto chvíli a pravděpodobně i v nejbližší budoucnosti, jedná se o naprosto neudržitelný koncept z dlouhodobého hlediska

 

Z něčeho, co mělo být jednodušší než na první pohled přímočaré pěstování a prodávaní microgreens jako takových, se stal labyrint plný papírování a povolení a hledání těch, kdo by spolupracovali se začínající firmou bez příslibu velké zakázky. Věci, které mohly být hotové za pár týdnů se vlekly měsíce ba skoro roky. Začali jsme trávit víc času řešením zbytečností a papírů plných bezvýznamných slov, než prací na něčem, co by mělo reálný a pozitivní dopad na to, co jsme chtěli ve výsledku nabízet. Ale to nás jen utvrzovalo v tom, že to musíme překonat – že nás přeci nesmyslnosti nemůžou odradit od něčeho, co smysl dává. Přestože jsme vždy věřili v co největší nezávislost, a na konceptu nezávislosti je i založené vše, co děláme a dělat chceme, zjistili jsme, že ani my sami nejsme tak soběstační, jak bychom si přáli být a celý náš projekt se do jisté míry stal závislý na vůli a ochotě druhých. Ale zdá se, že jsme nakonec na naší cestě našli ty správné lidi. Na druhou stranu, ať už jsme museli dělat jakékoliv kompromisy, vždy jsme vzápětí zjistili, že pokud máme vytvářet něco, co má smysl i pro nás, nesmíme zapomínat na to, že to děláme my, a že máme své vlastní představy, kterými se musíme řídit. Jinak bychom se mohli brzy ocitnout v situaci, kde bychom vytvářeli něco, co sami nechceme – něco bez duše – pouhou napodobeninu toho, co si myslíme, že chtějí všichni ostatní v tuto chvíli. Pak bychom už nevytvářeli něco, co by přibližovalo budoucnost z našich představ, ale jen něco, co se zcela podřizuje tomu, co už je. Nelze se jen dívat na čísla reprezentující to, co je, a slepě je interpolovat do budoucnosti. To samo o sobě nikdy nic neposune dopředu, ale jen umocní to, co už je, ať je to dobré, nebo špatné. Ale budoucnost, jakožto něco, co ještě není, musí zákonitě začínat u myšlenky – u něčeho nehmotného – a ne u napodobování toho, co už je, byť to funguje.

Sami, nebo spolu?

 

Naši snahu jsme založili právě na představách o tom, jak by věci mohly, a ne na tom, co zdánlivě funguje v tomto okamžiku. Prostě nechceme přispívat k tomu, co se nám nelíbí, ale k tomu, co bychom chtěli my sami. A raději to zkusíme a neuspějeme, než to nezkusit a moci si být naprosto jistí tím, že věci nikdy nebudou takovými, jaké si je představujeme. Na počátku námi vytyčené konkrétní kroky postupně změnily podobu - například si už nejsme jistí užitečností menších systémů do domácnosti na pár rajčat, ale spíš už vidíme užitek v něčem rozsáhlejším a v tom pokusit se přetvořit celý koncept bydlení tak, aby od základu podporoval vytvoření nezávislosti a nasměřoval nás blíž k soužití s přírodou. Ale to jsou opět jenom představy, které se můžou dál měnit s tím, jak půjdeme dopředu my i naše okolí. První krok se ale odehrává teď – vnuknout lidem do mysli díky microFeeldu semeno těchto představ a idejí - a uvidět, zda z něj vyklíčí opravdová chuť vydat se na tuto cestu s námi a stát se jejím spolutvůrcem místo toho čekat, až ji někdo projde a utvoří za nás – nevyhnutelně takovou, jakou si ji nepřejeme.

 

Tomáš

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení